Poradenství

Evropský ústav práva a soudního inženýrství

Pracovní právo je hybridní právní odvětví zahrnující prvky soukromého a veřejného práva. Upravuje právní vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, vztahy kolektivní povahy související s výkonem závislé práce, některé právní vztahy před vznikem pracovněprávních vztahů, pracovní podmínky zaměstnanců a ochranu jejich zdraví.

 

Hlavními prameny pracovního práva v České republice jsou občanský zákoník, zákoník práce, zákon o kolektivním vyjednávání a zákon o zaměstnanosti.

 

    právní úprava zákoníku práce má vždy přednost před úpravou v občanském zákoníku. Jestliže tedy určitý problém upravují oba zákoníky, musí být použita úprava zákoníku práce (např. pro počítání dob má zákoník práce vlastní ustanovení § 333 ZP) a nelze tedy použít ustanovení občanského zákoníku. Na druhé straně zákoník práce některé právní instituty neupravuje (např. promlčení, uzavírání smluv) nebo je upravuje pouze částečně (odstoupení od smlouvy, uznání dluhu) a v těchto případech vzniká otázka, zda lze použít občanskoprávní úpravu, popř. v jakém rozsahu.

 

    subsidiární použití ustanovení občanského zákoníku je možné pouze v souladu se základními zásadami pracovního práva. Pokud by určité ustanovení občanského zákoníku nebylo v souladu s těmi zásadami, jinými slovy řečeno, pokud by nenaplňovalo požadavky, vyjádřené v těchto zásadách, nebude jejich subsidiární – podpůrné použití možné.

 

Pracovní právo můžeme systematicky rozčlenit na individuální pracovní právo, kolektivní pracovní právo a oblast zaměstnanosti, v níž jsou upravovány vztahy vznikající při realizaci práva na práci, tedy vztahy vznikající při zprostředkování a hledání práce a rekvalifikaci.

 

Jednotlivé součásti pracovního práva mají odlišné subjekty a mají dopad na odlišné společenské vztahy.

 

U individuálního pracovního práva vystupují zaměstnanci a zaměstnavatelé a z pohledu právních vztahů se jedná o ty, k nimž dochází při výkonu práce zaměstnance pro zaměstnavatele.

 

U kolektivního pracovního práva jsou subjekty zaměstnavatelé a odborová organizace a dotýká se vztahů mezi sociální skupinou zaměstnanců, zastoupenou svým zástupcem (odbory), a zaměstnavatelem jako sociálním partnerem.

 

V českých podmínkách je základním pramenem individuálního pracovního práva zákoník práce, pro kolektivní pracovní právo je nejvýznamnější zákon o kolektivním vyjednáváním a konečně pro oblast zaměstnanosti je nejdůležitějším pramenem zákon o zaměstnanosti.

 

Zásady pracovního práva jsou teoretickou konstrukcí, která je odvislá od úpravy v jednotlivých právních řádech a určována vůlí zákonodárce, závazky z mezinárodních smluv či členstvím v mezinárodních organizacích i státní ideologií.

 

V členských státech Evropské unie je možné vysledovat podobnost právní úpravy, a tím odvodit i podobnost např. těchto základních zásad:

 

zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance,  uspokojivé a bezpečné podmínky pro výkon práce

spravedlivé odměňování zaměstnance

řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele

rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace

Kurzy a programy

Vzory smluv

Seznam autorů

Seznam znalců

Věda a výzkum

Student

Právní rady

Citační index

Znalecké obory

Aktuality

Aktuality

Judikatura

Vzdělávání

Věda a výzkum

Věda a výzkum

Věda a výzkum

Vzdělávání

Vzdělávání