Stručná úvodní informace pro zájemce o studium práva

Není možné určit přesný moment, kdy vzniklo právo, ale můžeme se pokusit velmi stručně popsat způsob, jakým se vyvíjelo až do současné podoby. Dějiny práva zahrnují tisíce let vývoje zákonů. Již v prvních lidských společenstvích se objevovala určitá pravidla chování, kterými se lidé řídili. Původně to byla pravidla nepsaná (tzv. právo zvykové) předávaná ústní tradicí. S vývojem písma se pak začala tato pravidla zapisovat do podob prvních zákoníků a vzniklo tak právo normativní.

Z hlediska formy normativního práva je možno právo rozdělit na:

Soudcovské právo

Pramenem soudcovského práva je soudní precedens, čili předchozí soudní rozhodnutí v podobném případě. Tento typ práva se nejvíce používá v anglosaské oblasti.

Kodexové právo

Kodexové, neboli kontinentální právo je založené na římském právu a používá se zejména v kontinentální Evropě včetně České republiky. Právní normy jsou zde sepsány v zákonících - kodexech.

Římské právo (základ kodexového práva)

Téměř celé římské právo vychází ze Zákona dvanácti desek (Lex duodecim tabularum) z roku 451 př.n.l.

Principy římského práva platné do dnešní doby:

 Co není zakázáno, je povoleno

 Tvrdý zákon, ale zákon (Dura lex, sed lex)

 Presumpce neviny

 Nepřípustnost retroaktivity práva

 Při pochybnostech se rozhoduje ve prospěch obžalovaného

 Princip určování rodičovství (Matka jistá, otec nejistý - Mater semper

 certa est, pater incertus).

Nejstarším slovanský zákoník Zákon sudyj ljudem pro Velkou Moravu vytvořili Konstantin a Metoděj v 9. st. jako překlad východo-římského zákoníku. První psaný zákoník Statuta Konrádova v českých zemích, napsal ve 12. st. kníže Konrád II. Ota.

Další významnou památkou, která podstatně ovlivnila evropské právní vědomí je Magna charta libertatum, neboli Velká listina práv a svobod, jde o anglický právní dokument z roku 1215, jenž omezuje pravomoci panovníka a vyjmenovává některá práva poddaných. V 18. a 19. st. se začaly objevovat právní normy svou podobou velmi blízké těm současným. Za zmínku stojí např. Code civil- Občanský zákoník vypracovaný v roce 1804 za císaře Napoleona I., jenž se stal vzorem pro další evropské země. Tereziánský a Josefínský trestní kodex, Tereziánský kodex soukromého práva a Všeobecný zákoník občanský z roku 1811, který se stal inspirací i pro tvůrce nového občanského zákoníku - zákona č. 89/2012 Sb.

Z hlediska velmi zjednodušeného exkurzu do historie práva je nesporné, že právo vzniklo se vznikem státu a stejně tak spolu se státem probíhal jeho vývoj až do současné doby.

Základní dělení práva

Právo prošlo složitým historickým vývojem. Státní mocenský monopol a pojetí práva v podobě, jakou známe z České republiky, je poměrně pozdním a nikoli universálním uspořádáním: např. v islámských zemích platí náboženské právo (šarī a) a v některých ʿ působí náboženská policie (která má mj. právo přestupce na místě tělesně potrestat), ve Středomoří se uplatňuje právo vendety, v mnoha afrických zemích vynucují právo místo státu kmeny nebo kmenové svazy. Právem v širším slova smyslu je každý soubor pravidel (normativní systém); jsou jím např. i pravidla, která platí mezi vězni v téže cele. Právem v užším slova smyslu jsou však pouze taková pravidla, které stanoví a vynucuje stát. Podle etatistů, kteří neuznávají jiné veřejnoprávní entity než stát (např. náboženské společnosti či obce), má v právním státě stát mocenský monopol, tzn. pouze stát smí prostřednictvím svých orgánů vynucovat dodržování práva. Podle nich pravidla, která stát nevynucuje, např. zvyky, morálka (křesťanské Desatero), pravidla slušného chování (etiketa), ale ani církevní právo, právem v užším smyslu nejsou.

Subjektivní a objektivní právo

Jako objektivní právo je označováno veškeré právo zabezpečované (resp. vynucované) státem. Zodpovídá tedy otázku quid iuris, "co je po právu", "co je právo" (v objektivním smyslu). Oproti tomu subjektivní právo (právo ve smyslu subjektivním) je pouze právo vyměřené objektivním právem vůči konkrétnímu (právnímu) subjektu. Subjektivní právo tudíž zodpovídá otázku, zda subjektu náleží či nenáleží určité objektivní právo, tedy zda se subjekt dle objektivního práva smí či nesmí chovat určitým způsobem, zda má či nemá (k určitému chování) oprávnění. (Pojmy "subjektivní právo" a "oprávnění" bývají v právnické literatuře často ztotožňovány.)

Soukromé a veřejné právo

Objektivní právo se podle kontinentálního pojetí, které je užíváno i v České republice, člení na veřejné právo a soukromé právo. Obdobné dělení se týká i subjektivních práv, proto hovoříme např. o "subjektivním veřejném právu". Hranice mezi veřejným a soukromým právem však není zcela zřetelná a často vznikají spory o to, je-li určitý vztah veřejnoprávní nebo soukromoprávní.

Kontravalence veřejného a soukromého práva se promítá i do charakteru příslušných právních předpisů: zatímco veřejnoprávní předpisy (např. trestní zákon) obsahují vesměs kogentní právní normy, od nichž není přípustné se odchýlit ani dohodou stran, soukromoprávní předpisy (typicky občanský zákoník) obsahují z větší části dispositivní právní normy, které dávají stranám smluvní volnost. Dohodnou-li se smluvní strany jinak, než stanoví zákon, má tato dohoda před zákonem přednost.

Právní odvětví je část právního řádu vymezená pro didaktické a doktrinární potřeby.

Právo je jen jedno, a proto je každé dělení víceméně umělé, protože právo nelze dělit na nedisjunktní odvětví, resp. teoreticky by to šlo, ale v praxi se to neujalo.

A) Právní odvětví soukromého práva:

 občanské právo (v užším slova smyslu) = obecné soukromé právo

   –  rodinné

   –  majetkové: právo k nehmotným statkům (autorské právo a práva  průmyslová), cenné papíry

 obchodní právo = zvláštní soukromé právo

 pracovní právo = zvláštní soukromé právo

 občanské procesní je zvláštním právním odvětvím, neboť je procesní

 komplementaritou ke všem

 druhům soukromého práva. Po obsahové stránce je však bezpochyby

 právem veřejným, neboť řízení

 u soudu je výkonem veřejné moci.

B) Právní odvětví veřejného práva:

 správní právo – je základním právním odvětvím veřejného práva.

 Ostatní odvětví z něho vycházejí.

   –  právo životního prostředí

   –  právo sociálního zabezpečení

   –  finanční právo: daňové, rozpočtové, měnové a investiční právo.

 ústavní právo – někdy je též zváno státní.

 mezinárodní právo veřejné

   –  evropské právo

 trestní právo – jak hmotné, tak procesní trestní právo tvoří

 dohromady jen jedno právní odvětví. Je

 zvláštním druhem – dá se dost dobře zařadit do soukromého práva.

 Ale pokud je vůdčí zásadou

 trestního procesu princip oficiality, jedná se o veřejné právo (vizte též

 výklad o soukromém a

 veřejném právu).

Hmotné a procesní právo

Právo (objektivní i subjektivní) se dělí na právo hmotné (angl. substantive law) a procesní (angl. procedural law). Hmotné právo stanoví, jaká práva a povinnosti komu příslušejí. Procesní právo popisuje postupy (procedury), které jsou pro uplatnění práva u příslušných institucí užívány, např. jak se postupuje v občanskoprávním řízení nebo ve správním řízení. Procesní (subjektivní) práva jsou vždy odvozená, bez podkladového (subjektivního) práva hmotného by sama o sobě neměla smysl.

Příkladem hmotněprávního kodexu je občanský zákoník, příkladem hmotného práva subjektivního právo nebýt rušen při výkonu vlastnického práva (a odpovídající hmotněprávní povinnost vlastníka při výkonu jeho vlastnického práva nerušit).

Procesní práva jsou upravena např. v občanském soudním řádu, příkladem je právo žalobce navrhovat důkazy pro svá tvrzení (a zároveň povinnost tak pod sankcí ztráty sporu učinit, pokud ho k tomu soud vyzve).

Výklad práva

Výklad (interpretace) právních předpisů je mimořádně důležitou právní disciplínou, neboť ze samotného znění předpisu nelze ve složitějších případech vyčíst, jaké právní normy na danou skutkovou podstatu dopadají a jak přesně jim v daném kontextu rozumět.

Výklad je považován za "královskou" disciplínu práva, mezi právníky velmi ceněnou; kreativním výkladem právních předpisů lze dojít k závěrům, které se zdají být v příkrém nesouladu se zněním právního předpisu, zato však v překvapivém souladu se zájmy právníkova klienta. Podle toho, zda je výklad právní normy široký nebo úzký, se rozeznává extensivní výklad (z lat. ex- + tendere = natahovat) a restriktivní výklad (z lat. re- + stringere = svázat).

Oprávnění vykládat právní normy svědčí zásadně pouze soudům – jen jejich výklad je autentický. To je důležitý princip právního státu, neboť ani výkonná moc, ani moc zákonodárná nesmějí mít právo vykládat právní předpisy, které samy tvoří, protože by to mohlo vést ke svévoli a šikaně.

Závěr

Celoživotní vzdělávání v oblasti práva a právní vědy v České republice má dlouholetou tradici a jeho význam a potenciál stále roste. Evropský ústav práva a soudního inženýrství navazuje na tuto tradici a nabízí jedinečný systém kontinuálního vzdělávání v různých programech. Pojetí vzdělání na ústavu vychází z myšlenky organického celku nabízených studijních programů a z možnosti dalšího rozvoje této prostupnosti. Tvůrčí prostředí ústavu, špičkoví renomovaní pedagogové a technické zázemí vytváří pro realizaci programů BBA, LLM, MBA, DBA ideální zázemí, které zaručuje kvalitu a vysokou atraktivnost vzdělávání. Tato přidaná hodnota se odráží v kvalitních a efektivních formách vzdělávání, které jsou alternativou k prezenčnímu studiu a umožňují dospělým jedincům reálnou možnost vzdělávat se i při plné ekonomické a rodinné aktivitě. Ústav vytvořil takovou nabídku studia a vzdělávacích aktivit, která uspokojí různé zájemce s různými schopnostmi, zkušenostmi, počáteční úrovní, ambicemi a očekáváním. Pokud máte zájem o studium práva Evropský ústav práva a soudního inženýrství Vám dává nepřeberné možnosti, jak tuto oblast studovat a jak se v této široké společensko vědní oblasti realizovat.

Kurzy a programy

Vzory smluv

Seznam autorů

Seznam znalců

Věda a výzkum

Student

Právní rady

Citační index

Znalecké obory

Aktuality

Aktuality

Judikatura

Vzdělávání

Věda a výzkum

Věda a výzkum

Věda a výzkum

Vzdělávání

Vzdělávání